Iva Olšová, 2010 - 2019. Validní XHTML 1.0 Strict.
Webmaster: Tomáš Raděj

Pohádky

Vstávanka

Jak ovečky na svět přišly

Na vysokém nebi pásl nebeský pastýř své oblačné stádo oveček. Bylo tomu tak již od nepaměti. Vítr proháněl beránky po obloze, ti se vesele smáli a honili se s ovečkami. Náhle vítr zafoukal velmi prudce a mezi beránky se objevila velká mezera. Dvě ovčí sestry tou mezerou shlédli dolů na zem. Tam uviděly zvláštní věc. U ohýnku se tam krčil starý muž a několik dětí. Ovečky nechápaly, proč se ti dole také neradují jako ony. Zeptaly se proto svého nebeského pastýře:

„Proč jsou ti dole tak smutní?“ a pastýř jim odpověděl: „Je jim zima.“ Tu se ovečky zamyslely a pak se znovu zeptaly: „Mohly bychom těm dole nějak pomoci?“ Teď se zamyslel nebeský pastýř:

„Snad by to šlo. ale musely byste přinést velikou oběť. Abyste mohly pomoci lidem na zemi, musely byste opustit naši nebeskou báň a sestoupit tam dolů. Také byste ztratily svou nesmrtelnost. Ještě chcete pomoci?“

Ovečky posmutněly. Byly na nebeské báni spokojené. Ale když se znovu podívaly dolů, spatřily, jak jedno z malých dětí prosebně pohlédlo vzhůru. Hned se rozhodly:

„Milý pastýři. Je nám tu s tebou dobře, ale ti dole nás potřebují víc. Chceme přinést tu oběť.“ Nebeský pastýř tedy vykouzlil duhový most a po něm ovečky přešly do světa lidí. Rozeběhly se rovnou k tomu malému človíčkovi, který tak prosebně vzhlížel k nebi. Človíček zavýskl radostí, když je uviděl. Jeho starý dědeček se usmál.

„To jsou krásná zvířátka. A jaký mají nádherný kožíšek. Kdybychom je ostříhali, mohli bychom si z něj udělat teplé šaty a nebyla by nám už nikdy zima.“

Ovečky rády postály, aby je mohl stařec ostříhat. Teď měly opravdu radost, že podstoupily tu velkou oběť. Mohly pomáhat lidem. Zadívaly se vzhůru a radostně zabečely svůj dík nebeskému pastýři.

Ovečka

Filcování

Když dědeček stříhal ovečky, vzal trochu rouna a vymáchal ho v potoce. Pak ho na koleně zkoušel znovu učesat. Jak přejížděl dlaní stále do kola. chloupky se spojovaly a tvořily pevnou hladkou vrstvu. Klučina se na to díval a pomyslel si:

„To vypadá, jako by u dědečka stál malý skřítek a pomáhal mu. Dědečkovo koleno má klobouk jako skřítek!“

Když děda dokroutil, klučina vzal hotový klobouček a posadil si ho na hlavu. „Dědo, teď může už i pršet a já nezmoknu. Udělej z vlny ještě něco.“

Dědeček vzal novou vlnu a točil v dlaních kuličku. Když byla hotová, hodil ji chlapci: „Tu máš, hraj si!“

Chlapec zavolal ostatní děti a začaly si spolu házet, Hned jim bylo teplo. Tak je vlna zahřála, i když ji neměly zrovna na těle. Nejen pohyb, ale i radost může zahřát. Radost měl děda a bylo mu teplo u srdce.

Skřítek

O vořechovi

Dědeček měl psa. Byl to takový voříšek a tak mu říkali Vořech. Tenhle pejsek strašné rád běhal kolem oveček. Když děda ale ovečky ostříhal, pustil se pes do hraní s rounem. Vrčel na ně a chtěl, aby se s ním dalo do běhu. Ale to ostříhané rouno samozřejmě nemohlo. Tak se Vořech naštval a že ho prožene. Chytil kus do zubů a rozběhl se s ním po louce. Když běžel kolem jabloně, rouno se zachytilo o drsný kmen stromu a Vořech si asi myslel, že si s ním konečně hraje. Běhal proto kolem stromu a chtěl rouno chytit. Ale místo toho vytahoval stále nové chlupy a jak běhal pořád do kolečka, ukroutil z nich pevný provázek. Chlapec, který psa pozoroval vykřikl:

„Dědo, podívej, Vořech utáh´ lanko!“ Dědeček se rozesmál: „Ha, ha,...V..ře...tá....nko, ha ha ha!“ „Dědo, co to povídáš, vždyť ti nikdo nerozumí!“ „Nezlob se , kloučku, když je to tak legrační“, povídá děda a v tom ho něco napadlo. Díval se na provázek obtočený kolem stromu a bručí si do fousů.

„To bych mohl místo kmene stromu vzít jenom větvičku a na ní z rouna kroutit tenkou nit. Tu by jistě babička dokázala použít. Takhle nás vlna z oveček hřeje jen v noci, když si lehneme. Jako šaty se použít nedá. Trhá se. Ale kdyby to byla nit.......“

Děda vzal větvičku, ale jen tak točit vlnu nešlo. Ani když ji zatížil kamenem. Zkusil proto uplácat z hlíny placaté kolečku. to pak navlékl na větvičku. Když teď klacík roztočil, vlna se skoro sama navíjela. Děda se na svůj výtvor zálibně podíval:

„Jak jen tohle udělátko nazvat?“ Klouček se přišel podívat a navrhl: „Víš, jak ses smál Vořechovi, říkal jsi v.ře.tá..nko. Tak tomu říkej taky tak. Vřetánko!“

Vřetánko

Proč mají ovečky na krku zlaté zvonečky

Když nastal večer a všichni šli spát. schoulily se i ovečky do klubíčka. Byly velmi šťastné, že mohou lidem pomáhat. Hleděli nahoru k nebeské báni. Ta stále víc temněla a jejich nebeští beránčí bratři již zmizeli. Zato se rozzářily hvězdy a Měsíc, jejich pastýř. Ovečky vyprávěli hvězdám o své oběti a o svém štěstí. Hvězdy by také rády pomohly lidem. Ale jak? Poslaly tedy dolů k ovečkám své zlaté hlasy. Každá hvězda, i ta nejmenší, má svůj hlas. Po stříbrných měsíčních tónech se snesly zlaté zvonečky a každá ovečka dostala jeden, aby si ho pověsila na krk.

Když nastal nový den, ovečky se rozběhly po stráni a každá zacinkala svým zvonečkem všem pro radost.

Zvonečky

Dědeček pomáhá

Babička na vřetánku pilně předla. Ale dědovi se to zdálo moc pomalé. Přemýšlel, jako každý mužský, jak práci zjednodušit a urychlit. Protože jezdil často s trakařem pro seno, když už ovečky byly v zimní salaši, napadlo ho, že by se to kolo dalo využít i jinak. Ale to by musel vyřezat také jinak vřetánko. A jak to udělat s přízí? Děda to zkoušel všelijak. Nakonec se mu to podařilo. Kola propojil řemínkem. Nejdřív točil velké kolo jednou rukou a druhou vytahoval ovčí chloupky z chomáče. Ale to se mu ještě zdálo pomalé. A tak kola přerovnal a přidělal šlapku. Teď mohl pohánět velké kolo nohou a obě ruce mu zbyly na vytahování. Příze tak mohla být pěkně tenoučká. Jenže byla až moc tenká. Babičce se to moc nezdálo. „Dědo, takhle se sice napřede hodně, ale kdo z toho má plést, když je to tak tenké. Takové rukavice by tě moc nezahřály. Nemohl bys nějak skroutit dvě nitě dohromady?“ To se ví, děda nelenil vzal dvě špulky a zkusil přízi stočit dohromady. Jenže to se kroutilo až moc. Přádlo bylo moc tvrdé a babička zase hudrovala. „To bude dobré tak leda na kobereček. Zkus to točit obráceně. Když to kolo bude vracet zákruty na druhou stranu, trochu se to vyrovná.“ Tak děda kolo vracel a hned ho napadlo, jak nové udělátko nazvat. Přece KOLOVRAT.

Kolovrátek

Tkaní

Babička upletla dědovi nejen rukavice, ale i ponožky. A taky všem vnoučatům a dalším příbuzným. Chodili v nich celou zimu. Ale děda brzy prošlapal do paty díru. „Babičko, sprav to. Nechci jiné ponožky. Na tyhle jsem si zvykl.“ Tak babička vzala malý hrneček, přetáhla přes něj roztrhanou ponožku a začala látat. A dědovi se už zase něco honí hlavou. Šel do komory a přinesl si nějaké zbytky prkének. Babička se dívá, co děda kutí. Proč ta prkénka stlouká do rámečku. Děda naťukal ještě na protilehlé strany hřebíčky, natahal na ně přízi a :“Tu máš, babičko, zkus to taky proštepovat.“ A hele, bude z toho asi pelíšek pro kočku Mícu. Jenom to ještě na koncích zavázat, aby to Míca nerozpletla. Děda to samozřejmě zase zdokonalil, zvětšil a postavil. Staví, staví - „tak tomu budeme říkat stav. A když se to dá naležato, budeme moci zase šlapat nohama a obě ruce budou k práci.“ A už to jde: na cukr, na kafe, na cukr, na kafe...

U nás na horách byl stav v každé chalupě. A taky kolovraty a vřetánka. Už malé děti se učily, jak se s nimi zachází. A vy to už umíte taky. Ať se vám dílo daří.

Tkaní

Vrabčiak

Malému vrabčiakovi to nedalo....pozrel se na svoje nožičky a vyhútal si prepletančiek.

„Lietať už viem, a keď urobil provázek Vořech, tak ho urobím určitě aj ja!“ Zobral päť špagátikov, šupol ich na nožičky a prepletal: „Prsteník, prostredník a ukazováčik...cupity, cupity dup...vymenit... cupity cupity dup...a už to lietá.....“

A tu máte provázik.

Přadlena
Na spaní
Vrabeček